§ 859 Občanského zákoníku

Vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti.

Komentář

Pro rozhodnutí, zda ještě existuje zákonná vyživovací povinnost, je podstatné to, zda je dítě schopné živit se samo, nikoli to, kolik mu je let. Pokud soud dospěje k závěru, že dítě není schopné živit se samo, pak vyživovací povinnost může stále trvat i po 18 roku věku. U studentů vysokých škol je to pochopitelné. Ale může se to týkat také dítěte bez zaměstnání. Na tomto příkladu je zřejmé, že rodič by se měl snažit, aby se dítě dokázalo o sebe postarat.

Ona zmínka o tom, že vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti, je slohový i právní protimluv. Rodič je pochopitelně odpovědný za vyživování dítěte, a tudíž vyživovací povinnost samozřejmě je součást rodičovské odpovědnosti. Pokud by ta odpovědnost nebyla, tak by se děti musely živit samy, což je zjevný nesmysl.

Proč tedy zákonodárce uzákonil tak evidentní protimluv? Proto, aby soud mohl zbavit rodiče jeho rodičovských práv a přesto mu zachovat povinnost platit výživné. Soudy jen nemívají odvahu napsat, že zbavují někoho jeho práv. Proto raději napíšou, že rodiče zbavili rodičovské odpovědnosti. Což alibisticky zní daleko lépe. Přitom to neznamená nic jiného, než že mu zakázali podílet se na výchově dítěte, ale současně nařídili platit výživné.

Samozřejmě, že někdy je třeba dítě oddělit od rodiče, který na něj působí výrazně negativně. To dítě by přitom mělo mít práva na výživné. Zarážející je spíše ten alibistický způsob kroucení zákonů, kdy se zákonodárce snaží tvrdit, že odpovědnost placení tzv. není odpovědností.