§ 858 Občanského zákoníku

Rodičovská odpovědnost zahrnuje povinnosti a práva rodičů, která spočívají v péči o dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, v ochraně dítěte, v udržování osobního styku s dítětem, v zajišťování jeho výchovy a vzdělání, v určení místa jeho bydliště, v jeho zastupování a spravování jeho jmění; vzniká narozením dítěte a zaniká, jakmile dítě nabude plné svéprávnosti. Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.

Komentář

Domnívám se, že z počátku je tato teoretická formulace relativně dobře srozumitelná. Rodiče (tedy matka i otec, zákonodárce neurčuje, že by některý z nich byl nadřazený) mají oba stejnou odpovědnost za:

• zdraví (návštěva lékařů, rozhodování o lékařských výkonech, očkování…),
• vývoj dítěte po stránce fyzické (růst),
• citové (pozitivní vztah k dítěti, jeho rodičům, prarodičům, sourozencům…),
• mravní (rozpoznávání co se sluší, nesluší, je nemravné, nezákonné…),  
• vzdělávání (jak školní příprava, tak i předškolní),
• zázemí domova (bezpečné a klidné místo, kde se dítě cítí dobře),
• …

Současně oba rodiče jednají jménem dítěte ve vzájemné rodičovské shodě, právně ho zastupují a spravují jeho majetek. V této části už zákonodárce pominul fakt, že dítě se nějakým způsobem vyvíjí v průběhu dětství (od narození převážně do 18 let věku). Podle pravidla zákonodárce, dokud dítě nenabude plné svéprávnosti, tak fakticky nemá žádný majetek a nesmí vůbec s ničím nakládat. Jak se má tedy dítě naučit spravovat svůj majetek, když dle zákonodárce nemá právo žádný majetek vlastnit, to už nám ty moudré hlavy zapomněly sdělit. Naštěstí dobří rodiče nepostupují podle zákona, ale dle zdravého rozumu a přistupují k dětem spravedlivě, tedy uznávají lidská práva dětí (i právo něco vlastnit) ještě před dovršením svéprávnosti. Díky bohu většina rodičů je moudřejší než naši zákonodárci.

„Trvání a rozsah rodičovské odpovědnosti může změnit jen soud.“ To je nejkontroverznější část tohoto ustanovení. Soudy opravdu zcela běžně ruší jednomu z rodičů (nebo oběma) velkou část jeho (jejich) odpovědnosti, tj. práva i povinnosti, ale dělají to často prapodivně hybridně, a především v rozporu se zákonem. Stává se tak často v situacích, kdy dojde k rozpadu vztahu rodičů. To je okamžik, kdy by teoreticky měly nastoupit instituce jako je OSPOD a soud a měly by začít hájit práva dětí, zejména právo dítěte na péči obou rodičů. Bohužel v praxi je to ve většině případů právě naopak. Namísto toho, aby se tito státní úředníci snažili v zájmu dítěte přesvědčit oba rodiče, že rozchodem rodičů nekončí jejich rodičovská odpovědnost a že dítě má státem garantované právo na oba rodiče, tak úředníci za naše peníze v drtivé většině případů dělají přesný opak, než jim ukládají zákony. Snaží se totiž přidělit děti výhradně pouze jednomu z rodičů, a to v drtivé většině případů matce. Otcům pak soudy určí tzv. „právo na styk“. Všimněte si, že už ne povinnost, ale jen právo, a ne na péči, ale už jen styk, což je samozřejmě obrovský rozdíl. A najednou nám soudci udělají ze zákona trhací kalendář a vše je jinak, než říká zákon.

To ale není bohužel vše. Otcové sice přijdou fakticky o právo vychovávat děti (povolen jim bývá jen styk, nikoli už péče), ale přibude jim povinnost platit tzv. výživné. Ve skutečnosti ty peníze nejsou určené na výživu, jak by se mohlo mylně zdát z názvu, ale je to i jakási daň z majetku otce placená k rukám matky. Více se dočtete v samostatném článku.

Závěrečné shrnutí

Paragrafové znění je sice jednoznačné, ale v obrovském množství případů není vůbec respektováno jak ze strany soudců, tak i ze stran sociálních pracovnic OSPODů. Pokud by se občan spoléhal, že podle tohoto ustanovení bude postupováno, tak se dočká stejného rozčarování jako dítě při zjištění, jak je to s Ježíškem. Rozhodně ale lze s tímto ustanovením argumentovat v situaci, kdy ho budou úředníci porušovat.