Tyto dva pojmy vypadají podobně, někdy vyjadřují stejnou věc, jindy však zcela opačnou. Teoreticky by v právním státě vše, co je legitimní mělo být i legální a vše, co není legální by nemělo být ani legitimní. V praxi to tak ale často není, což si vysvětlíme později v tomto článku.
Co je to legální
Legální znamená v souladu se schválenými zákony a jinými právními předpisy (např. vyhlášky apod.). Každý stát má nastaven proces, ve kterém se schvalují platné zákony. Např. v České republice musí zákon schválit Poslanecká sněmovna ČR, některé zákony i Senát ČR a všechny podepsat Prezident ČR (jeho podpis lze obejít). Jinými slovy. Zákony přijmou a do značné míry i formulují politici. Morální společenské normy naší společnosti určují politici, o jejichž morálce kolují barvité vtipy a jejichž morální pověst je značně vzdálená od pověsti např. hasičů či záchranářů. Důsledkem tohoto stavu by zákony sice měly být spravedlivé, tudíž i legitimní, ale ve skutečnosti jsou často více obrazem morálních standardů panujících v politických kruzích než morální laťkou nastavenou tak, aby zvyšovala morální standard společnosti.
Co je to legitimní
Legitimní (lat. „oprávněnost“) znamená v souladu s přirozeným právem. Často jsou tyto dva pojmy společné. Např. úmyslně zabít člověka pro peníze je jak nelegální (zakazuje to Listina práv a svobod a trestá Trestní zákon), současně to není ani legitimní, protože všichni přirozeně cítíme, že vzít někomu život jen pro peníze není správné bez ohledu na to, co říkají zákony.
Rozpory mezi legální a legitimní
Zatím co v mnoha případech je legální a legitimní shodné, tak v leckterých případech se tyto pojmy diametrálně rozcházejí. Uvedeme jednoznačný příklad. Platí obecné pravidlo právního státu, že s právy vznikají i úměrné povinnosti. Pokud např. soud vynese pravomocný rozsudek, že dítě bude přiděleno jen matce a matka bude na toto dítě dostávat peníze od otce, tak protiváhou je zase povinnost matky umožňovat řádný a dostatečný kontakt dítěte s otcem, což vychází i z práva dítěte na oba rodiče. Potud je vše ještě v pořádku. Problém nastává s vymahatelností práv. Právo, které není vymahatelné, není ani faktickým právem, je pouze iluzorní. Matka legálně (určeno zákonem) dostává až nepředstavitelně obrovské možnosti vymáhání svých práv, včetně zákazu řízení motorových vozidel a až uvěznění otce. Naopak otec nemá fakticky vůbec žádné možnosti, jak vymoci své právo starat se o potomka. Abychom byli přesní. Otec nemá jen právo, nýbrž má povinnost starat se o své děti (§ 858 Občanského zákoníku). I přesto mu právní systém ČR fakticky nedává žádné legální nástroje k vymožení výkonu své zákonné povinnosti. Zatím co otec může být i uvězněný za neplacení výživného, tak drtivé většině matek nehrozí od státu prakticky žádný postih za to, že dítěti upřou zákonem garantované právo na výchovu obou rodičů. Rovnováha je narušena již tím, že pokud otci hrozí vězení za porušení rozhodnutí soudu, tak by matce mělo hrozit totéž za porušení naprosto stejného soudního rozhodnutí. Nejenom, že matkám nehrozí stejný trest, ale v praxi jim buď nejsou ukládány vůbec žádné tresty s odkazem na genderovou diskriminaci, a pokud ano, tak jen zcela symbolické. Jedná se tedy o ukázkový rozpor. Postupy institucí jsou v uvedených případech sice legální (opírají se o nespravedlivé zákony), ale v žádném případě nikdy nemohou být legitimní, jelikož porušují svá vlastní pravidla. To už vůbec nemluvě o tom, že věznění za dluhy zakazují všechny civilizované státy z důvodu, že uvězněním dlužníka se fakticky stát dopouští spolupachatelství tím, že dlužníkovi znemožní ukončit své protiprávní jednání a dluhy splácet. Takto nelegitimně postavené zákony zcela logicky ani nemohu fungovat a také nefungují.
Legální, ale nelegitimní postupy států známe i v poměrně nedávné minulosti a známe jich spousty. Např. v nacistickém Německu bylo zcela legální sebrat Židům majetky a vyvražďovat je. Hitlerovský stát si za tímto účelem schválil platné zákony (tzv. Norimberské zákony), čímž legalizoval jednoznačně nelegitimní jednání. Zatím co legitimita ve společnosti se mění jen velice vzácně (trvá třeba po staletí), legalita daná zákony je velice nestálá a na legitimnost se příliš neohlíží. Sleduje více krátkodobé zájmy malé mocné skupiny, než aby nastavovala morální hranice zdravé společnosti. Tak jako už dnes nejsou Norimberské zákony považovány za legální, tak doufejme, že se společnosti podaří vykořenit i dnešní paragrafová znění, která prokazatelně nejsou legitimní. Od politiků tuto práci ale neočekávejte. Bude to muset učinit lid. Doufejme, že až protěžované skupiny pochopí, že povyšováním došlo k jejich společenskému ponížení, tak začnou nastávat změny.